Nejvyšší soud se v nedávném rozhodnutí vyjádřil k platnosti ujednání ve smlouvě o smlouvě budoucí, které spočívalo v "automatickém" převodu předmětu koupě, pokud do určité doby nedojde k uzavření realizační smlouvy. Jinými slovy šlo o situaci, kdy do jedné listiny byla pojata jak smlouva o smlouvě budoucí předpokládající následné uzavření realizační (převodní) smlouvy, tak i samotná převodní smlouva vázaná na odkládací podmínku. Dle Nejvyššího soudu takové ujednání neplatnost smlouvy nezpůsobuje.

U smlouvy o smlouvě budoucí běžně platí, že pokud zavázaná strana nesplní na výzvu svou povinnost uzavřít realizační smlouvu za sjednaných podmínek, má oprávněná strana možnost dožadovat se určení obsahu a uzavření realizační smlouvy u soudu. Takové soudní intervenci bude možné se vyhnout popsaným ujednáním, které může sloužit jako praktická pojistka například u opčních smluv, které jsou často sjednávány právě jako smlouvy o smlouvě budoucí.

V praxi bude samozřejmě třeba dbát toho, aby taková dvojjediná smlouva splňovala všechny obsahové i formální náležitosti kladené na konkrétní převodní smlouvu, které jsou často přísnější než pro obyčejnou smlouvu o smlouvě budoucí.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2023, sp.zn. 27 Cdo 1858/2022

Autor: Jan Koprnický

‍