Věřitel prominul svému dlužníkovi část dluhů s tím, že dlužník udělá maximum pro to, aby se vyhnul insolvenci a splatil alespoň zbývající, neprominutou část. Současně si ale věřitel vyhradil rozvazovací podmínku: pokud by dlužník přece jen v insolvenci skončil (tedy soud shledal jeho úpadek), dohoda o prominutí dluhu měla od počátku zaniknout a dlužník měl být povinen zaplatit dluhy v plné výši.

Stalo se, co se stát muselo, dlužník situaci neustál a soud prohlásil jeho úpadek. Věřitel proto přihlásil své pohledávky v plné výši, jako by k prominutí nikdy nedošlo. To ovšem napadl jiný věřitel téhož dlužníka. Argumentoval, že není z podstaty možné, aby jednou platně prominutý dluh „obživl“.

Spor se dostal až k Nejvyššímu soudu, který však ve shodě se soudy nižších stupňů nepovažoval takovou rozvazovací podmínku za nedovolenou. Nejvyšší soud doslova uvedl: „Bylo-li skutečnou vůlí stran dohody prominout dluh s tím, že účinky spočívající v zániku práva věřitele požadovat zaplacení dluhu pominou při splnění sjednané rozvazovací podmínky (zaniklé právo se „obnoví“), neshledává Nejvyšší soud důvody, které by takové ujednání nebylo možné (a platné).“ Dodal také, že dluh „obživne“ takzvaně ex nunc (tedy až od splnění rozvazovací podmínky), z čehož lze dovodit, že po dobu trvání účinků prominutí dluhu nenabíhají úroky z prodlení.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2024, sp. zn. 29 ICdo 59/2023, najdete zde)

Autoři: Tomáš Král, Alina Starodubova