Právo na peněžitou náhradu duševních útrap při usmrcení blízké osoby náleží dle §2959 občanského zákoníku blízkým osobám, které se označují jako sekundární oběti. Obecně lze říci, že čím byl bližší vztah dvou osob, tím vyšší by měla být míra náhrady duševních útrap. V případě dospělých sourozenců bývá výše náhrady zpravidla o čtvrtinu nižší než u nejbližších osob (manžel/ka či děti). Dospělí sourozenci totiž většinou zakládají vlastní rodiny a jejich vzájemný kontakt není tak intenzivní. Vždy je ale nutné posuzovat konkrétní okolnosti každého případu. Nejvyšší soud již dříve dovodil, že i mezi sourozenci může být výše náhrady stejná, jako u nejbližších osob (NS 25 Cdo 3463/2018). Co ale v opačném případě, kdy se sourozenci v podstatě nestýkají? Může soud v takovém případě náhradu nepřiznat?

Právě tím se v nedávné době zabýval Nejvyšší soud (NS 25 Cdo 2488/2023). V tomto případě šlo o sourozence, kteří měli v dětství velmi úzký vztah, ten se však před více než dvaceti lety výrazně zhoršil a jejich kontakt v posledních letech se omezil na spíše zdvořilostní SMS zprávy. Soud prvního stupně i odvolací soud náhradu pozůstalému sourozenci nepřiznal. Nejvyšší soud ale oba rozsudky zrušil s odůvodněním, že pokud spolu sourozenci měli v mládí kvalitní vztah, jejich odcizení v dospělosti není důvodem pro úplné zamítnutí nároku, ale maximálně pro jeho poměrné snížení. O nepřiznání náhrady by bylo namístě uvažovat až v případě, že by došlo ke zcela výjimečnému rozpadu vzájemných vztahů, takže by pozůstalý ztrátu sourozence nevnímal nijak úkorně. Důkazní břemeno o rozpadu vzájemných vztahů by ale nesl škůdce.

Autor: Radim Bradáč