Antidiskriminační judikatura je jako bonboniéra. Při jejím prohlížení nikdy nevíte, co zrovna ochutnáte. Některé případy se totiž týkají závažných systémových problémů, jiné naopak velmi bizarních a místy až úsměvných situací. I takové ale mají často zajímavou právní zápletku a smysluplné rozuzlení.

„Zvýšená touha po uznání“, „přehnaná citlivost na vnímanou neúctu“ či „nabubřelé ego“. Tak svou duševní poruchu popsal pan M, který měl diagnostikovanou smíšenou poruchu osobnosti s narcistickými a hraničními rysy. Svého ex-zaměstnavatele žaloval o téměř 300 000 Kč a požadoval i omluvu. Za co?

Pan M měl často a z různých důvodů konflikty se svými kolegy. Situaci s ním opakovaně marně řešila jeho nadřízená, které mimo jiné sdělil, že je „citlivý na hluk, neúctu, kritiku a má problémy s egem a autoritami“. Nikdy však neuvedl, že je osobou zdravotně postiženou a tuto skutečnost zatajil i při pracovnělékařské prohlídce. Situace vyvrcholila zrušením pracovního poměru ve zkušební době. Podle pana M se měl zaměstnavatel dopustit nepřímé diskriminace z důvodu zdravotního postižení.

Za nepřímou diskriminaci se totiž považuje i opomenutí přijmout přiměřená opatření, aby měla osoba se zdravotním postižením přístup k výkonu pracovní činnosti (§ 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona). Pan M u soudu tvrdil, že jeho ex-zaměstnavatel nepřijal žádná opatření, která by mu umožnila vykonávat zaměstnání i přes jeho duševní poruchu.

Nejvyšší soud dal za pravdu zaměstnavateli. O diskriminaci z důvodu zdravotního postižení spočívající v „opomenutí“ zaměstnavatele přijmout přiměřená opatření podle něj může jít jen tehdy, musí-li zaměstnavateli být zřejmé, že zaměstnanec má zdravotní postižení, a přesto žádné z přiměřených opatření nepřijme. Zaměstnavatel pana M o jeho zdravotním postižení nevěděl, proto mu nebylo možné nepřijetí opatření vytýkat.

(Nejvyšší soud, 21 Cdo 1844/2020)

Autorka: Vendula Machalová

‍