V insolvenčním řízení jsou pohledávky věřitelů na náhradu škody způsobené na zdraví jedním z typů tzv. přednostních pohledávek. Nejvyšší soud se v nedávném rozsudku zabýval otázkou, jak široký okruh věřitelů je možné do této skupiny zahrnout – zda jen přímo samotné poškozené, nebo i jiné osoby, kterým vznikla újma až sekundárně, například vlivem duševních útrap v důsledku úmrtí blízké osoby. Názory na tuto otázku se doposud v odborných kruzích lišily.

V řešeném případě měli věřitelé za dlužníkem pohledávku z důvodu náhrady újmy, která jim vznikla tím, že dlužník usmrtil jejich otce při řízení vozidla. Poté, co byl zjištěn dlužníkův úpadek, přihlásili pozůstalí své pohledávky jako přednostní. Insolvenční správce však přednostní postavení těchto pohledávek popřel a s nastalým incidenčním sporem se musel vypořádat až Nejvyšší soud.

Ten se zabýval předestřenou otázkou charakteru pohledávky pozůstalých, tedy zda jejich pohledávka může být považována za pohledávku na náhradu újmy způsobené na zdraví. Nejvyšší soud dovodil, že „újma způsobená usmrcením osoby blízké není újmou na životě a zdraví přímého poškozeného (primární oběti), nýbrž újmou na soukromém a rodinném životě osob blízkých (tzv. sekundárních obětí).“ Pozůstalí tak spor o přednostní postavení svých pohledávek prohráli.

Pozůstalí tedy mají v případném insolvenčním řízení horší postavení, než by měl jako věřitel sám poškozený, pokud by následek nebyl tak závažný a škodnou událost by se zraněním přežil.

Tento obecný závěr překračuje hranice insolvenčního práva a může být důležitý například při koncipování některých výluk v pojistných smlouvách.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2024, sp. zn. 29 ICdo 19/2022)

Autor: Radim Bradáč, Alina Starodubova

‍